BE YOURSELF

Proč se věta "Buď sama sebou!" tolik omílá? Asi na tom něco málo bude.

Dřív jsem tuhle větu nesnášela. Zaprvé je to klišé a zadruhé to většinou vycházelo z úst lidí, kteří se touhle větou zas až tolik neřídili.

Ale má to něco do sebe.

Několik let jsem se přetvařovala. Je docela síla to napsat naplno, ale je to pravda a už si fakt nechci na nic hrát. Dělala jsem ze sebe někoho, kým nejsem, z několika důvodů. Abych zapadla, aby se o mě nikdo nebál, abych se vyhnula posměškům, abych si přišla normálnější. Byla to ale hloupost.

Nosila jsem oblečení, ve kterém jsem se necítila pohodlně. Když se mi něco nelíbilo, byla jsem radši zticha, abych se nedostala do hádky. Smála jsem se vtipům, které mi nepřišly vtipné nebo které jsem nechápala, jen abych si přišla stejná jako ostatní.

Ale být jiná je dobře. Nemusíš být ovečka, oblékat se podle toho, co je in, i když se ti to ve skutečnosti nelíbí. Dělej to, co uznáš za vhodné. Já jsem se díky tomu seznámila s lidmi, kteří mají podobné názory jako já, a tak si skvěle rozumíme.
Nedělá mi problém vzít si na sebe volné tepláky, XL mikinu, vlasy hodit do drdolu a jít tak na veřejnost. Ve městě se za mnou možná někdo otočí s divným výrazem ve tváři, ale naučila jsem se to nevnímat. Když jsem tak začala chodit do školy, lidi to moc nechápali, ale kamarádům to bylo jedno. Spolužačka mi i řekla, že se jí líbí, když jsem sama sebou a kašlu na ostatní, což mě hrozně potěšilo.

V dnešní době je těžké bojovat s okolím, když všude okolo sebe vidíte to, jací byste měli být. Ať už jde o magazíny nebo plakáty vylepené po městě s hubenými modelkami s dokonalou postavou, nebo když vám pořád někdo rve do hlavy, abyste byli lepší než jste...v takovém prostředí je vážně složité žít.

Vím, že nejsem jediná, kdo někdy měnil svoji osobnost. Říkat pořád "Být sama sebou je stejně nejlepší." nemá na člověka zas až takový dopad, většinou nad tím mávne rukou a jde dál. Aby to pochopil, musí si k tomu dojít sám. Ale i tak se chci o svůj názor na věc podělit. Díky tomu, že konečně žiju pro sebe, je mi skvěle. Neberu si tolik kritiku od ostatních, dělám všechno pro sebe a ne pro ně. 

A tohle je dobré si uvědomit - to, že záleží jen a jen na tobě.

Máte s něčím podobným zkušenosti i vy? :)

JAK JSEM SE DOSTALA KE PSANÍ

Chtěla bych se podělit o způsob, jakým jsem se dostala ke psaní. Jde pouze o krátký a stručný článek, ale ta cesta byla mnohem složitější, než jak to zní. :)

Když jsem byla malá, hodně jsem četla. Hodně.

Dovedl mě k tomu taťka, pro kterého bylo čtení vždycky důležité a když mě někdy viděl s knížkou v ruce, v očích mu zářila radost. Dalo by se říct, že jsem to zpočátku dělala hlavně pro něj. Tehdy mě bavily hlavně pohádky, sci-fi nebo detektivky pro děti. Když jsem překročila 10. rok života, začal mě zajímat romantický žánr a později jsem přešla na horory, psychologii a příběhy podle skutečné události. To byly ty roky, co jsem čtení považovala jako dočasný únik z tvrdé reality.

Se čtením se táhlo i psaní. Když mi bylo 11, začala jsem si psát deníček. Na ten nápad mě právě přivedla knížka, kterou jsem tehdy četla, a v ní si holčina deník vedla, což mě nadchlo a začala jsem s tím taky. Když jsem si jím s odstupem času listovala, pobavilo mě, co jsem občas vyplodila za blbosti. :D Ale ta důležitá věc byla, že jsem psala.

Asi o rok později jsem se zbláznila do známé hudební skupiny, takže přišlo na řadu psaní FanFictions. :D I když bych se v některých případech měla stydět, tou dobou se moje jazyková schopnost dost rozvinula. Do psaní jsem se zamilovala.

I když už moje fanynkovství opadlo, moje láska ke psaní zůstala. Už několik let píšu každý den, ať jde o cokoli. Někdy jde o zápis ve formě deníčku, nebo o vylévání myšlenek, někdy mě napadne nebo někde najdu citát, který se mi líbí, tak si ho tímhle způsobem uložím, abych ho nezapomněla. Někdy v sešitě taky rozebírám své názory na různé věci.

Zkrátka jsem toho napsala už dost a rozhodla jsem se, že se chci o podobné věci podělit, proto jsem si založila blog. Doufám, že to k něčemu bude, že se vylepším ve svých schopnostech češtiny, nebo že se někomu budou moje výtvory líbit. :)

NÍZKÉ SEBEVĚDOMÍ: Upřímná zpověď

Dnes bych se chtěla svěřit s dost osobním tématem, aspoň já to za osobní považuji. Nepíšu to proto, aby mě někdo litoval, ale třeba si to někdo přečte a ztotožní se s tím a možná to povede i dál. 

Na úvod chci říct, že nízké sebevědomí je velké narušení psychiky a není zase tak jednoduché s tím bojovat, i když se to možná nezdá.

Nízké sebevědomí může mít spoustu příčin. Šikana ve škole nebo doma, posměšky od blízkých nebo i od úplně cizích lidí, nebo se člověk třeba necítí dobře ve své kůži. To a množství dalších věcí může vést k tomu, že se člověk začne postupně nenávidět.

O spoustě lidí třeba ani nevíte, že se kvůli tomu, jak vypadají nebo prostě kvůli tomu, jací jsou, trápí. Přijde mi jako paradox, že vedle vás může stát úplně zničená osoba a vy o tom nemáte ani páru.

Proto se řídím heslem: "Buď na každého milá. Za každých okolností."

JAK TOMU BYLO (JE?) U MĚ

Nebudu sem psát, jak jsem z toho venku, protože nejsem. Tohle je věc na dlouhou trať. Nepřežene se to jako rýma - pár dní je na nic a pak to všechno odejde a jsi zase zdravá. Ne. Bojuji s tím každý den.

Začalo to vlastně úplně nevinně. Vždycky jsem byla strašně extrovertní, veselé a hyperaktivní dítě. Když jsem v 6. třídě nastoupila na gympl, nevěděla jsem, kolik se toho změní. Do konce 9. třídy jsem totiž ve škole trpěla šikanou, kdy na mě každých 5 minut přilétla z okolí urážka. Spolužákům se nelíbilo, jak vypadám, jak se chovám, můj výraz v obličeji, moje chůze, moje pohledy,...cokoli jsem řekla nebo udělala bylo špatně. A samozřejmě mi to všechno vpálili přímo do obličeje.

Nejdřív jsem si říkala, že je to za nějakou dobu přejde, ale pořád se to stupňovalo a já jsem je s postupem času začala tak nějak chápat a přestala jsem se mít ráda. Fuuu, je fakt těžký tohle psát. Před lidmi jsem se skrývala, jak jsem jen mohla. Ve třídě jsem seděla s obličejem co nejvíc u lavice, aby na mě nikdo neviděl. O přestávkách jsem se schovávala na záchodech a po škole jsem šla na autobus obcházkou, jen abych nikoho nepotkala. Odpoledne i večery jsem trávila zavřená u sebe v pokojíčku a s nikým jsem nemluvila, ani s rodičema.

Hrozně jsem se styděla za svůj vzhled. Vlasy jsem si sčesávala co nejvíc do obličeje, abych část zakryla. Začala jsem na sebe patlat make-up, abych to nejhorší zakryla. Nosila jsem L oblečení, i když moje velikost byla XS-S, jen aby nebyla tolik vidět moje postava. Nedokázala jsem s nikým mluvit, nelíbil se mi můj hlas a hlavně když na mě někdo promluvil, bylo to jako rána do mozku. Úplně jsem otupěla, zakoktala jsem se a radši jsem sklopila hlavu. Když už jsem ale někomu dokázala odpovědět, v žádném případě jsem se nedívala na něj, ale do země.

Bylo to se mnou pořád horší a já jsem nevěděla, co s tím. Myslela jsem si, že už se to nikdy nezlepší.

Po 9. třídě jsem ale z gymplu díkybohu odešla na normální střední a přes ty letní prázdniny se ve mně něco hnulo. Řekla jsem si, že už nechci být tak ušlápnutá a začala jsem se snažit s ostatními mluvit. Bylo to těžký, vážně, vážně moc. Do očí jsem se dokázala dívat jen na zlomky sekundy a oblečení jsem moc nezměnila, ale pokusila jsem se přijmout to, jak vypadám.

Budou to 2 roky, co jsem k tomuhle zlomu došla, a když si vzpomenu, jak jsem na gymplu vypadala, je mi z toho hrozně. Roky jsem promrhala skrýváním se. Neříkám, že jsem už úplně v pohodě, to už jsem psala na začátku, ale ten pokrok se nedá zapřít. Pořád si nedokážu někoho pustit blízko k sobě, když se ke mně někdo přiblíží, ustoupím, i kdybych stála na okraji útesu. Pořád mi vlasy zakrývají obličej, nedokážu si dát vlasy do culíku, protože mám potom špatný pocit, že jsem až moc odhalená.

Když se ale ohlédnu, ty roky trápení za to nestály. Postupně se smiřuji s tím, jak vypadám a kdo jsem, a myslím, že se i začínám mít trochu ráda, a za to všechno jsem neskutečně vděčná.

Pokud tenhle článek čte někdo, kdo si tímhle prošel nebo si pořád prochází taky, nebojte se mi ozvat. Můžeme spolu všechno probrat a třeba si i vzájemně pomoct. Nechci, aby se někdo cítil jako špatný člověk, protože to za to sakra nestojí. Jasně, jsou to snadný řečičky a já vím, že vám s tím jen tak nepomůžu, ale malá podpora se vždycky hodí, ne? :) Můžeme bojovat společně.

MOTIVACE: První krok k úspěchu ☺

Chceš začít cvičit? Nebo se snažíš začít s novým koníčkem, ale nemůžeš se donutit? Máš nějaký cíl, ale nemůžeš se k němu dostat, protože cestu k němu pořád odkládáš?

Možná ti chybí právě motivace, což je jedna z nejdůležitějších a nejvlivnějších věcí, když začínáš s něčím novým. Tenhle článek ti snad pomůže. :)

Možná už jsi slyšela o cheat day. Hodně lidí, kteří se snaží zhubnout, cheat day provozuje. Funguje to tak, že držíš přísnou dietu a všechny prohřešky si odpíráš, ale stanovíš si jeden den v týdnu/14 dnech/měsíci, kdy si dáš všechno, na co máš chuť - brambůrky, všemožné sladkosti, alkohol, slazené nápoje,... A další den najedeš zase na dietu. Tenhle systém se dá vztáhnout na víc oblastí, ne jenom na hubnutí. Dlouhou dobu na něčem dřeš a jeden den si hodíš nožky nahoru a jedeš relax. Někdo bere takový den jako motivaci.

Mně osobně to nepřijde jako vhodný způsob. Zakázané ovoce totiž chutná nejlépe - někdo nemá tak silnou vůli a když má během cheat day plnou pusu bonbónů, řekne si, že to trápení se dietou za to nestojí a se svojí snahou sekne, místo aby si našel jiný způsob jak zhubnout.

Tady jsou příklady, jak jsem se motivovala já:

1) UČENÍ DO ŠKOLY
Když jsem psala těžkou písemku, na kterou jsem se musela učit a zaboha jsem se do učení nemohla přinutit, řekla jsem si: "Pokaždé, když celou látku přečtu, odměním se." A ty odměny se stupňovaly. Po prvním přečtení jsem si dala něco dobrého k jídlu, po druhém přečtení jsem se šla na půl hoďky odreagovat s pejskem do lesa, po třetím jsem si dala horkou vanu se zapálenými svíčkami, po čtvrtém jsem zavolala nejlepší kamarádce a něco jsme zdrbly nebo se domluvily na venek, po pátém jsem šla spát... Pokaždé moje odměny byly jiné, záleželo na tom, co jsem zrovna chtěla dělat. A můžeš mi věřit, že jsem se tímhle do toho učení fakt opřela :D

2) CVIČENÍ
U odměn zůstaneme. Začátky pro mě byly hodně těžké. Nemohla jsem se donutit zvednout zadek a něco se sebou dělat, tak jsem na to šla jinak. Řekla jsem si, že za každý týden, ve kterém budu aspoň 4x cvičit, si v neděli udělám shopping a koupím si něco, co mi udělá radost. Celý týden jsem se potom těšila na neděle a abych měla pocit, že si ty nákupy vážně zasloužím, tréninky jsem neodflákla.
Jako druhou motivaci jsem dělala věc, kterou asi znáš - fotila jsem si tělo. Ne že bych to někde zveřejňovala, to fakt ne :D Ale pak jsem ty fotky porovnávala a i když jsem to na sobě neviděla, na fotkách ten rozdíl sakra byl, i když na váze se neprojevil. To mě pohánělo dál.
Měla jsem období, kdy jsem se v tom trochu plácala a už jsem nevěděla, jak se do cvičení zase dostat, a jednou jsem narazila na fakt parádní tričko, které mělo ale zčásti odhalené břicho. Koupila jsem si ho, i když jsem do něj neměla postavu, a hezky jsem si ho pověsila na skříň, abych na něj při tréninku viděla. A jak se mi hned chtělo cvičit! :D

3) INSPIROVAT SE OSTATNÍMI
Nemyslím tím "Buď jako oni.", to vůbec ne. Ale i v posilovně jsou všude vylepené fotky fitnessáků nebo kulturistů, aby měli všichni v posilovně před očima to, kam až se můžou vypracovat.
Ať už jde o cokoli, udělej všechno pro to, abys našla někoho, komu se podařilo to, o co se snažíš. V reálu nebo na internetu, na tom nezáleží.

Chceš přestat se závislostí? Popovídej si s člověkem, kterému se to povedlo. Zeptej se ho, jak to dokázal a pokus se něco si z toho vzít.

Chceš zhubnout nebo se vytvarovat? Na internetu je spooousta stránek, kde lidi sdílí své příběhy a svoji cestu za hezčím tělem. Inspiruj se!

Vítej na mém blogu :)

Abych se představila... Je mi 17 let, bydlím v Pardubickém kraji a studuju obor cestovní ruch. Chci se zdokonalovat v cizích jazycích, ať už v angličtině nebo ve španělštině, ale hlavním důvodem zaměření na tenhle obor je, že za svůj životní cíl považuju cestování. Toužím se po maturitě (no, mám ještě 2 roky čas :D) sbalit a odjet na místo, kde mě nikdo nezná a začít úplně od začátku. Nejdřív mám v plánu pracovat jako au-pair - v Anglii, Irsku, Španělsku, USA nebo i někde jinde. Anglie je ale ten hlavní sen. :)

Potom bych chtěla cestovat. Mám v hlavě seznam států/měst, do kterých bych se chtěla podívat, a to od Řecka přes Argentinu až například do Dubaje. 

Spousta lidí okolo mě nevěří, že něco z toho dokážu. Myslí si, že půjdu rovnou po škole do nějaké kanceláře jako asistentka nebo tak něco. Kdo mě ale opravdu podporuje jsou moji kamarádi. A toho si vážím nejvíc na světě.

Jestli se někdy vrátím do ČR? - Na dovolenou určitě, ale abych se tu usadila a zůstala tu po zbytek života? V tom zatím nemám jasno, uvidím, jak se mi bude líbit v zahraničí. :)

Jestli na všechno to cestování budu mít finance? - Tím se netrápím. Nějak vymyslím, aby to šlo. Zážitky pro mě mají mnohem větší hodnotu než nějaké barevné papírky.

Nejsou ty sny až moc nereálné? - Možná. Ale já v sebe a své cíle věřím a udělám všechno pro to, abych své plány naplnila a mohla upřímně říct, že jsem se nezklamala.

Co ale vím na 100% je to, že své zážitky budu sdílet na tomhle blogu. I když to třeba nikdo nebude číst, psát budu, od toho mě nic neodradí. Chci se někde projevit, vyjádřit svoje zážitky, názory, zkušenosti a třeba i někoho inspirovat nebo mu i pomoct. Psaní mě vždycky lákalo. Kdy a jak jsem se k němu dostala, o tom chci psát v budoucím článku. :)

Postupem času bych se vám chtěla svěřit se svým životem. Vše, čím jsem si prošla, se vším dobrým i zlým. Chci psát o tom, kdo je mi v životě oporou, kdo a co mě drží nad vodou. O svých názorech a myšlenkách týkajících se čehokoli, co mě zrovna napadne, o zdravém životním stylu, o čtení a relaxaci, o motivaci i o těžkých časech. Třeba se někdo s mými články ztotožní a budou mu přínosem. V to doufám nejvíc.

- Danielle Shan