NÍZKÉ SEBEVĚDOMÍ: Upřímná zpověď

Dnes bych se chtěla svěřit s dost osobním tématem, aspoň já to za osobní považuji. Nepíšu to proto, aby mě někdo litoval, ale třeba si to někdo přečte a ztotožní se s tím a možná to povede i dál. 

Na úvod chci říct, že nízké sebevědomí je velké narušení psychiky a není zase tak jednoduché s tím bojovat, i když se to možná nezdá.

Nízké sebevědomí může mít spoustu příčin. Šikana ve škole nebo doma, posměšky od blízkých nebo i od úplně cizích lidí, nebo se člověk třeba necítí dobře ve své kůži. To a množství dalších věcí může vést k tomu, že se člověk začne postupně nenávidět.

O spoustě lidí třeba ani nevíte, že se kvůli tomu, jak vypadají nebo prostě kvůli tomu, jací jsou, trápí. Přijde mi jako paradox, že vedle vás může stát úplně zničená osoba a vy o tom nemáte ani páru.

Proto se řídím heslem: "Buď na každého milá. Za každých okolností."

JAK TOMU BYLO (JE?) U MĚ

Nebudu sem psát, jak jsem z toho venku, protože nejsem. Tohle je věc na dlouhou trať. Nepřežene se to jako rýma - pár dní je na nic a pak to všechno odejde a jsi zase zdravá. Ne. Bojuji s tím každý den.

Začalo to vlastně úplně nevinně. Vždycky jsem byla strašně extrovertní, veselé a hyperaktivní dítě. Když jsem v 6. třídě nastoupila na gympl, nevěděla jsem, kolik se toho změní. Do konce 9. třídy jsem totiž ve škole trpěla šikanou, kdy na mě každých 5 minut přilétla z okolí urážka. Spolužákům se nelíbilo, jak vypadám, jak se chovám, můj výraz v obličeji, moje chůze, moje pohledy,...cokoli jsem řekla nebo udělala bylo špatně. A samozřejmě mi to všechno vpálili přímo do obličeje.

Nejdřív jsem si říkala, že je to za nějakou dobu přejde, ale pořád se to stupňovalo a já jsem je s postupem času začala tak nějak chápat a přestala jsem se mít ráda. Fuuu, je fakt těžký tohle psát. Před lidmi jsem se skrývala, jak jsem jen mohla. Ve třídě jsem seděla s obličejem co nejvíc u lavice, aby na mě nikdo neviděl. O přestávkách jsem se schovávala na záchodech a po škole jsem šla na autobus obcházkou, jen abych nikoho nepotkala. Odpoledne i večery jsem trávila zavřená u sebe v pokojíčku a s nikým jsem nemluvila, ani s rodičema.

Hrozně jsem se styděla za svůj vzhled. Vlasy jsem si sčesávala co nejvíc do obličeje, abych část zakryla. Začala jsem na sebe patlat make-up, abych to nejhorší zakryla. Nosila jsem L oblečení, i když moje velikost byla XS-S, jen aby nebyla tolik vidět moje postava. Nedokázala jsem s nikým mluvit, nelíbil se mi můj hlas a hlavně když na mě někdo promluvil, bylo to jako rána do mozku. Úplně jsem otupěla, zakoktala jsem se a radši jsem sklopila hlavu. Když už jsem ale někomu dokázala odpovědět, v žádném případě jsem se nedívala na něj, ale do země.

Bylo to se mnou pořád horší a já jsem nevěděla, co s tím. Myslela jsem si, že už se to nikdy nezlepší.

Po 9. třídě jsem ale z gymplu díkybohu odešla na normální střední a přes ty letní prázdniny se ve mně něco hnulo. Řekla jsem si, že už nechci být tak ušlápnutá a začala jsem se snažit s ostatními mluvit. Bylo to těžký, vážně, vážně moc. Do očí jsem se dokázala dívat jen na zlomky sekundy a oblečení jsem moc nezměnila, ale pokusila jsem se přijmout to, jak vypadám.

Budou to 2 roky, co jsem k tomuhle zlomu došla, a když si vzpomenu, jak jsem na gymplu vypadala, je mi z toho hrozně. Roky jsem promrhala skrýváním se. Neříkám, že jsem už úplně v pohodě, to už jsem psala na začátku, ale ten pokrok se nedá zapřít. Pořád si nedokážu někoho pustit blízko k sobě, když se ke mně někdo přiblíží, ustoupím, i kdybych stála na okraji útesu. Pořád mi vlasy zakrývají obličej, nedokážu si dát vlasy do culíku, protože mám potom špatný pocit, že jsem až moc odhalená.

Když se ale ohlédnu, ty roky trápení za to nestály. Postupně se smiřuji s tím, jak vypadám a kdo jsem, a myslím, že se i začínám mít trochu ráda, a za to všechno jsem neskutečně vděčná.

Pokud tenhle článek čte někdo, kdo si tímhle prošel nebo si pořád prochází taky, nebojte se mi ozvat. Můžeme spolu všechno probrat a třeba si i vzájemně pomoct. Nechci, aby se někdo cítil jako špatný člověk, protože to za to sakra nestojí. Jasně, jsou to snadný řečičky a já vím, že vám s tím jen tak nepomůžu, ale malá podpora se vždycky hodí, ne? :) Můžeme bojovat společně.